Nejvyšší soud České republiky v nedávném rozhodnutí stanovil, že cestovní náhrady nezvyšují pozůstalostní rentu, a to ani v případě, kdy pozůstalý tvrdí opak. V předmětném případu se žalobkyně domáhala přiznání vyšší renty z důvodu, že část mzdy jejího manžela, který zemřel při pracovním úrazu, byla skryta v cestovních náhradách. Soud však rozhodl, že důkazní břemeno leží na pozůstalém, který musí prokázat, že cestovní náhrady jsou součástí mzdy, pokud chce požádat o jejich započtení do výpočtu renty.
Detaily o případu a pozůstalostní rentě
Úmrtí zaměstnance následkem pracovního úrazu, zejména v oboru, kde se vyžaduje častá pracovní mobility, jako je tomu u řidičů, vyvolává nároky na pozůstalostní rentu. Když manžel žalobkyně zahynul při autonehodě v Německu během výkonu povolání, její nároky se staly předmětem soudního sporu. Pozůstalá manželka ve své žalobě uvedla, že mzda jejího zemřelého manžela byla uměle nízká, a že část jeho odměny se skrývala v cestovních náhradách, které byly vypláceny za pracovní cesty do zahraničí.
Manžel žalobkyně byl zaměstnán jako řidič a v rozhodném období pobíral minimální mzdu, což podnítilo pochybnosti o spravedlivém stanovení jeho průměrného výdělku. V souladu s českým právem, při výpočtu pozůstalostní renty se vychází z průměrného výdělku zemřelého zaměstnance, který je stanoven na základě jeho mezd a případných příplatků. V tomto případě se však muselo prokázat, že cestovní náhrady obsažené v jeho mzdě nejsou pouze kompenzací za náklady na výjezd, ale představují součást jeho celkového příjmu.
Právní rámec pozůstalostních rent v ČR
Podle českých právních předpisů mají pozůstalí nárok na pozůstalostní rentu, pokud zemřelý zaměstnanec poskytoval výživu, nebo byl povinen ji poskytovat. Tato renta se vypočítává jako 50 % průměrného výdělku zaměstnance, pokud totiž přežil pouze jeden pozůstalý, a 80 %, pokud bylo oprávněno více pozůstalých. Maximálně se vyplácí do konce kalendářního měsíce, ačkoliv byl zemřelý zaměstnanec povinen výživu poskytovat. V případě, že pozůstalý pobírá důchod, činí se odpočet z částky, která náleží pozůstalým.
Zmiňovaný případ tedy vyvolal pozornost nejen kvůli výkladu právních předpisů, ale také z důvodu toho, jakým způsobem bylo vypořádáno prokazování nároků ze strany pozůstalých. Soud se postavil na stranu zaměstnavatele, což ukazuje na to, že prokázat nárok na zvýšení pozůstalostní renty je na pozůstalém a musí být podloženo jasnými důkazy, nikoli pouze domněnkami. Další podobné případy mohou ukázat, jak složité může být pro pozůstalé dosáhnout spravedlivého odškodnění, což také odráží obecné nároky na ochranu pozůstalých pramenící ze zákona.
Celkově toto rozhodnutí Nejvyššího soudu ukazuje na důležitost důkazního břemene v podobných kauzách a nastavení jasného rámce pro výpočet pozůstalostních rent. Pozůstalí by měli mít na paměti, že jim náleží důkazní povinnost, pokud se snaží prokázat, že náhrady je nutné zahrnout do výpočtu.